Ve vlčí kůži VIII.- Útok na vlčí dívku

14. srpna 2011 v 10:07 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Útok na vlčí dívku


Kody na nic nečekal a nabral směr ke svému nejlepšímu kámošovi, Andymu. Zapomněl i dát vědět Georgovi, ale ten by stejně moc nepomohl.

Andy se už chystal do postele, když mu začaly padat kamínky na okno. Otevřel ho a dovnitř mu vpadl Kody.
"Co tady děláš?" Ptal se Andy.
"Mám nový informace o tý holce - Jessice!"
"A kvůli ní si ke mně vpadnul? To nepočká do zítra? Jsem unavený."
"Ne to teda nepočká!" Nedal se Kody. "Víš z jakého klanu je ta holka? Z Bed gray wolf!"
"Cože, to není možný. Nevypadá jako krvelačná bestie, co nás chce sežrat." Namítl Andy.
"Ne to ne, ale sama to řekla mýmu tátovi."
"No to je pěkný a co chceš dělat?"
"Pro začátek můžeme zjistit, jestli je to zabijácký monstrum."
"Jistě, že není monstrum." Nevěřil Andy.
"To že má pěknej obličej, slušný prsa a dobrej zadek neznamená, že nás všechny nehodlá zabít." Objasnil Kody.
"Ale tak to nemyslím." Zavrtěl hlavou Andy. "Nedávalo by to smysl. Kdyby se nám snažila uškodit, přidala by se do našeho klanu a neskrývala svůj pach. Spíš působí jako by se schovávala."
"A nebo je tak chytrá a narafičila to na nás." Přemýšlel Kody. "V každým případě to musíme zjistit."
"Máš nějaký plán?" Zeptal se Andy.
"Doufal jsem, že mi s tím pomůžeš." Podíval se na něj s prosíkem Kody.
Andy se zamyslel. "Možná, ale nebude se ti to líbit."
***
Ze spaní mě probudil podivný zvuk. Ležela jsem ve své posteli a přemýšlela, co to mohlo způsobit. Další zanaříkání a kňučení se ozvalo ještě blíže. Otočila jsem se na druhý bok a přimáčkla si polštář těsněji k hlavě. Pak jsem zacítila známý pach krve. Prudce jsem se zvedla a vykoukla z okna. Uslyšela jsem pláč dítěte a smrdutý pach, který jsem poznala hned. Byl to James Molay.

Neváhala jsem a vyskočila okna. Hnala jsem se pod vlivem adrenalinu stále hlouběji a hlouběji do lesa. Pláč byl stále silnější a konečně jsem ho našla. Děvčátko leželo v kaluži krve. Nemohlo ji být víc než pět. Plakalo a naříkalo tak silně, že mi to rvalo uši.
"Neboj se, už je to v pořádku. Jsem tu." Ale když mě dítě slyšelo a podívalo se mi do očí, začalo vřeštět ještě víc.
"Vidíš, bojí se tě stejně jako mě." Ozval se za mnou slizký zvuk hlasu mého otčíma.
"Já nejsem jako ty!" Zařvala jsem na něj. "Nejsem sprostý vrah, co zabíjí pro potěšení a mučí své oběti."
"Ale ano jsi. Jen se poddej té vůni krve. Znáš ji. Miluješ ji stejně jako já." Podbízel se a chytil holčičku za vlasy. "No tak zakousni se do ní. Je bezbranná."
Vlk ve mně si žádal krev. Chtěl zabít tu malou dívenku, ale já ne. "Už jsem ti jednou řekla, že pro tebe zabíjet nebudu!"
"Neděláš to pro mě, Jessiko, ale pro sebe, tak se tomu nebraň." James jí ještě víc rozdrásal hrdlo a vůně krve byla čím dál pronikavější. Prostoupila celou mou osobnost.

Začala proměna. Cítila jsem, jak se na mě trhá oblečení, jak se mi prodlužují kosti a mění se tělo. Už po čtyřech jsem přistoupila k ní a se slinami u úst jsem se do ní chtěla zakousnout.
Ne, to přeci nejsem já. Nesmím se nechat přemoct. Musím s tím bojovat.

Minuty ubíhaly a já pořád stála nad nebohou obětí s ukapávajícími slinami. Bojovala jsem se svým vnitřním já. Chtěla jsem ukojit svou touhu po masu, ale nemohla jsem. Podívala jsem se na svého otčíma, do jeho hrozných šílených očí a zakousla se.

Ucítila jsem hroznou bolest a tím byla veškerá touha pryč. Místo do dívčina, slastně vonícího krku, jsem se zakousla do své přední nohy. Zavyla jsem, ale svůj hněv a bolest jsem nasměrovala na Jamese. Vrhla jsem se na něj a chtěla se do něj zakousnout.

Jenže najednou pode mou neležel můj otčím, ale Kody. I pláč dítěte ustal. Otočil jsem se a uviděla, že místo ní tam sedí dívka okolo mého věku s havraními vlasy, podivně oblečená s pentagramem okolo krku. Vedle ní stál Andy a mlčky se na celou scenérii díval. Nechápavě jsem se posadila. Rána po mém kousnutí se začínala hojit.
"To je vše, co jsem pro vás mohla udělat, hoši." Řekla ta podivná dívka.
"Jsi skvělá Christal." Pochválil ji Andy. "Ušetřila si nám spoustu nepříjemností.
"A krve." Doplnil ho Kody a oklepávaje se vstal.
"To vím." Pronesla a přistoupila ke mně. "Promiň, že jsem na tebe musela sehrát tohle divadýlko, ale bylo to i v mém zájmu. Krvežíznivé vlkodlaky nemá nikdo v lásce. Zvláště čarodějnice." Mrkla na mě. "Ale myslím, že jsi zkoušku zvládla na výbornou, takže tě vítám v našem hrůzy-městě a jinak se jmenuji Christal Blecková."
Pořád jsem byla ve vlčí podobě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na mě tohle nastražili. Na Christal jsem se ani moc nehněvala. Měla podivně zklidňující pach a milý úsměv, ale za to pohled na Kodyho vítězoslavný škleb mě vytáčel ze všeho nejvíc.
"Vypadá to, že tě chce zabít, Jacobe." Usoudila Christal z mého vrčení.
Andy ke mně přistoupil. "Jessiko, promiň, ale museli jsme zjistit, co jsi zač."
Ozvalo se jen další vrčení.
"Jsi nebo byla jsi členem nejhorší smečka v Evropě, tak nám laskavě odpusť, že jsme tě museli prověřit." Komentoval útok na mě Kody.
Posměšně jsem si odfrkla. Ve vlčí formě jsem nemohla mluvit, ale teď mi to nijak nescházelo. Stejně by ze mě vycházely jenom nadávky a křik. Ať si chvíli myslí, že jsem slušná dívka.
"Doufám, že to tedy chápeš." Ujistil se Kody.
Odpovědí mu byl jen můj opovržený výraz.
"Ale teď si dokázala, že můžeš patřit do naší smečky." Prohlásil radostně Andy.
"Do naší smečky? Nevěděl jsem, že bereme mezi sebe i lidi, co se mění v krysu." Z poza stromu se objevila postava Kurta.
A co tady dělá tenhle. Z pohledu osazenstva, to zřejmě byla otázka večera.
"Kurte, už několikrát jsem ti říkal, že Andy do našeho klanu prostě patří." Uzemnil ho Kody. "A co tu vůbec děláš, táta tu úlohu dal mně!
"Jak myslíš, ale nevím, co má společného vlkodlak a jorkšír." Usmál se pro sebe. "A pokud jde o druhou otázku, táta tě sem sice poslal, ale dovolil mi, abych na tebe dohlídnul."
"Nemáš proč, všechno je v pohodě."
"Milý bráško, v naší rodině není nic v pohodě." Opravil ho Kurt.
Bráško? Fajn, uděláme si tu rodinou seanci.
"Už jsme ji podrobili testu a prošla." Ohrazoval se Andy.
"Jo, viděl jsem." Kurtův pohled se zaměřil na mě. "Hezký tyátr. A uznávám, že nejsi monstrum. Christaliné kouzla se nedají zahrát, ale to nemění nic na tom, že jsi v nebezpečí. Tak nám pověz, co chceš teď dělat? Náš klan ti nabízí pomoc"

Nechtělo se mi přeměnit a stát tu nahá. Nechtělo se mi ani poslouchat ty jeho sprosté kecy. Cítila jsem se zrazená a tak osamělá. Využili moji největší slabost, aby dokázali, jestli nejsem monstrum. Jako bych toho snad byla schopná? Nenáviděla jsem je, všechny do jednoho. Co sem měla dělat v tuhle chvíli, kdy na mě hleděly všechny oči. Rozhodnout se? Rozhodla jsem se už dávno, já nechci být vlkodlak!

Začala jsem proměnu, ale jen částečnou. Srst jsem si nechala. Když se moje hlasivky zdály na svém místě, řekla jsem, co nejzřetelněji: "Ne! Nechci od vás žádné milodary. A zítra už vaším problémem nebudu. Svůj klan si strčte někam!"

V tvářích jsem viděla údiv, respekt a nesouhlasné ohledy. Nečekala jsem na odpověď. Změnila jsem se zpět a běžela do babiččina domu. Musela jsem vymyslet další plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti mé články?

Ano
Ne
Průměr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama