Ve vlčí kůži IX.- Únik

15. srpna 2011 v 20:04 | Miharu Mikosan + Lus |  Příběhy

Únik


Když jsem dorazila domů, už svítalo. Nana zrovna vstávala. Slyšela jsem proud vody z koupelny. Rychle jsem vyběhla po schodech do svého pokoje a oblékla se. Vytáhla jsem ze skříně svoji sportovní tašku a jala se do ní házet všechny své věci.
"Opravdu chceš zase utéct?" Ozval se za mnou zvláštně zastřený ženský hlas.
Překvapeně jsem se otočila. Na stole mi seděla Christal. Dívala se na mě svým vševědoucím pohledem, který mi věděl až na dno duše.
"Ano, to chci." Odpověděla jsem. "A co tu děláš? Vyslal tě zase ten jejich dokonalý klan?"
"Jsem tu proto, že tu mám být."
"Aha, a proč tu máš být?"
"Protože tvým osudem je tu zůstat." Odhrnula si vlasy z tváře a přešla ke mně. "Podej mi ruku, ukážu ti to."
Nejistě jsem otevřela svou dlaň.
"Vidíš, tady je to napsané. Ta čára, je čára srdce. Nemáš ji zrovna moc viditelnou. Víš, co to znamená?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Že jsi nikdy nepoznala pořádnou lásku."
"A tady ji mám najít?" Zeptala jsem se pobaveně.
"Když odejdeš, zemřeš." Řekla prosto klidně záhadná čarodějka.
"A nový způsob vydírání?" Pronesla jsem, když jsem si opět začala balit. "Promiň, že tě musím zklamat, ale na výhružky smrtí jsem zvyklá."
"Nemyslím ode mě, ani od ostatních z klanu. Mluvím o tom, že když opustíš, tohle chráněné místo, zabijí tě."
Podívala jsem se na ni. "Já vím. Ale když tu zůstanu, může zemřít i někdo další."
"To je možné, ale pokud tu zůstaneš a budeš bojovat, zvítězíš. Útěk nic neřeší." Pronesla vševědoucím tónem, který jsem už začala nenávidět.
"Nejde to." Otočila jsem se k ní a rozhodně jsem na ni pohlédla. "Rozhodla jsem se. A teď, když dovolíš, chtěla bych se rozloučit s babičkou."
"Tvůj sud tě dostihne." Vyřkla na posledy a zmizela v okně.
"Svůj osud mám ve svých rukou." Pronesla jsem už do prázdného pokoje.
***
Rozloučení proběhlo špatně. Babička Nana mě přemlouvala, ale já si nenechala rozmluvit svoje rozhodnutí. Políbila jsem ji na čelo a rozhodně jsem opustila dům.



Protože byl můj odchod tak náhlý, neměla jsem ani tušení kam půjdu. Nemám už žádné příbuzné ke kterým bych se mohla schovat, a vlastně už nemám ani moc peněz. Bez přemýšlení jsem se vydala na jih. Popravdě jsem nevěděla, kam jdu, ale lesní cesta pokteré jsem kráčela byla poměrně široká, což svědčilo o tom, že je hojně používaná.

Pomalu se začalo rozednívat, což nasvědšovalo tomu, že jsem na cestě již několik hodin a les byl stále stejně hustý. Začínala jsem být trochu unavená z celonočního pochodování směr neznámo, takže jsem moc nevnímala své okolí. Že se ke mě někdo blíží jsem zjistila až tehdy, když jsem ucítila pronikavý vlkodlačí dech na vlastním zátylku.

Zbrkle a zároveń vyděšeně jsem se otočila. Byl to Andy. Stál tu ve své pololidské podobě, stejně tak, jako já předtím. Dohonil mě jen díky psím tlapkám, ale protože mi chtěl něco říc, tak se částečně přeměnil, ale nechal si srst.

Zírali jsme jeden na druhého. Andy očividně nevěděl co říct, tak jsem se po pár vteřinách ujala slova já.
" Co mi chceš? " neznělo to nijak vztekle, ale spíše udiveně. Vážně jsem chtě použít tento tón hlasu?
" Přišel jsem tě zadržet. Asi před třema hodinama překročil hranice jeden z Molayových synů. Prý přišel vijednávat, ale pan Wolf řekl, že bez tebe ho nevyslechne. A jestliže ho nevyslechne, tak na hranicích čekají další, kteří nám okamžitě vyhlásí válku. Šichni se tě rozběhli hledat, ale kvůli silnému větru byly tvé stopy ihned zničeny." Vychrlil na mě Andy jedním dechem.
Zárala jsem na Andiho a vůbec nechápala o čem to mluví.
" Prosím, vrať se teď se mnou do školy, nebo bude válka! Máme na to už jen hodinu!" říkal to velice naléhavým a smutným hlasem.
" Já, nevím co mám dělat. Vysoukala jsem ze sebe tichým zaskočeným hlasem.
" Přemněń se a poběž za mnou, jinak to nestihnem."
"Ale já nechci mít s vlkodlaky nic společného."
"Jinak to nestihnem, a když to nestihnem, tak pravděpodobně v bitvě zahyne více jak polovina našeho klanu." Andy mluvil jasným hlasem, jako by se ho vůbec netýkalo.

Nemohu přece dopustit aby kvůli mě zemřela zpousta jiných lidí. S odporem jsem se přeměnia a rozběhla se za již uhánějícím Andym. Na to, jak je Andy malý psík, stačil mému tempu bez potíží. Napadlo mě, že ja asi zvyklý běhat s Kodym.

Cesta nám v psích podobách netrvala ani půl hodiny. Nezanedbatelná výhoda vlkodlaka. Andy se zastavil před domem ředitele Wolfa, kde nás nahlásil do mikrofonu a během chvilky už nás komorník zavedl do salonku kde již čekal pan Wolf a můj "bratr", který mě vyhrál v souboji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti mé články?

Ano
Ne
Průměr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama