Namilostvzetí I.

19. srpna 2011 v 22:46 | Lus |  Příběhy
SHE
Uchopila žiletku a zajela s ní dost hluboko na to, aby krev stékala v pravidelných kapkách, ale málo na to, aby si opravdu ublížila. Se zastřeným zrakem pozorovala, jak stéká kapka po kapce. S každou novou stékající hrudkou byla klidnější a klidnější. Dokonce jí přestaly i stékat slzy.
Kapky stékající na laminátovou podlahu vytvořily maličkou kaluž připomínající obrys kamélie. S poslední kapkou, která už nedokápla, protože stuhla, již byla klidná. Dost klidná na to, aby odložila žiletku a položila své unavené tělo na postel.

Dívala se do stropu a nenáviděla se. Nenáviděla každičký svůj kousek. Proč to zas udělala? Proč? Stojí jí to za to? Vždy toho pak šíleně litovala, ale co má dělat, když jí všichni tak ubližují? Opět se jí do očí vhrnuly slzy. Vzpomněla si na Něj. Na toho, kdo jí tak ubližoval.
Na toho, kterého tak miluje, ale on jí jen ubližoval. Když se na ni usměje, bolí to. Když se na ní jen podívá, bolí to. Bolí to i když jí přehlíží…… Vlastně není chvíle, kdy by jí neubližoval, ať dělá, či nedělá cokoliv.

Slzy jí pomalu stékali na polštář.

Ze smutného rozímání ji vytrho vrznutí domovních dveří. Nechtěla, aby o jejích problémech někdo věděl, ne, to ne.
To se raději bude topit sama v sobě.

Hlasité zaklení přicházející z kuchyně, " tady není vážně nikdo schopný dojít nakoupit!", ji ujistilo, že přišel její bratr. To ji donutilo se zvednout. Pomocí papírových ubrousků setřela z podlahy krev a schovala je do koše pod hrst zmačkaných papírů.

Podívala se na svou ruku, po které ještě před chvílí tekla životudárná tekutina. Nechtělo se jí smýt stopy krvavých cestiček, ale neměla navýběr. Strčila ruku pod kohoutek a pozorovala, jak narůžovělá voda mizí v odpadu. S poslední kapkou růževé vody odtekl i její tak těžce nabytý klid.

Ještě si opláchla obličej a vrátila se do pokoje. Uchopila z police učebnici, aniž by věděla jakou, a položila se s ní na postel. Otevřela ji zhruba uprostřed a předstírala hluboké zabrání do textu. Stihla to těsně před rozražením dveří, do kterých vplul její "milovaný" bratr.

Bez jediného slova přivítání hodil batoh pod stůl, schodil bundu a uvelebil se u počítače.

V tu chvíli se jí tak hnusil. Jak může někdo hrát tyto stupidní hry, kde běhá po městě a střílí na všechny strany?

Zaklapla učebnici a s nezměrnou námahou se zvedla z postele. Prošla okolo bratra a zasedla k vlastnímu psacímu stolu. V poslední době začínala mít potíže se školou. Snažila se, plnila úkoly, ale stále to nebylo dost. Vytáhla nějaké učebnice z batohu a začala se jimi probírat. Vybrala si dějepis. Otevřela jej na 25 stránce a začala pročítat otpovídající text.

Po několika odstavcích se dostala až k pravěkému příběhu o bezvýznamné ženě, která se obětovala pro svůj národ. Pročítala si to s neuvěřitelným zapálením pro děj. Představila si sama sebe jako mučednici. Líbilo se jí to.

Přemýšlela nad tím, jak na sebe strhnout něco negativního, aby měla taky konečně nějaké pořádné problémy, aby musela něco opravdu řešit, rozhodovat se, jako hrdinka z učebnice. Chtěla se muset rozhodovat s následkem, a třeba i špatně, ale cítit taky jinej tlak, než tlak ze strany školy, rodičů, nebo ze strany svých existenčních problémů. Existenční problémy ji trápily opravdu hodně.....
Proč tu je?
Proč tu jsme?
Máme nějaký účel?
Co kdyby zemřela?
Je další život?
Jaké to je rozkládat se v dřevěné rakvi?.....

Ano, sama cítila, že by si potřebovala promluvit s psychologem, a možná navštívit i psychyatra. Ale co, každej jsme nějakej.

Přestože se svým prospěchem chtěla opravdu něco udělat, tak lenost jako vždy zvítězila. Zaklapla učebnici. Ano byla si vědoma toho, že by se měla učit, ale příběh odvážné bezvýznamné ženy ji tak nadchl.... Vyndala ze skříně své nové modré tílko. Natáhla si k němu jeany a nazula žabky. Do miniaturního batohu který tak čatso nosila si vhodila jen klíče, mobil a kapesníčky. Víc nebylo potřeba a zamířila do Okružní ulice, kde byla stará továrna, která kdysi sloužila k výrobě motorových součástek.

Vešla dovnitř a zamířila ke schodišti, které se točitě neslo až do posledního osmnáctého patra. Prolezla vykýřem na střechu. Pomalu přešla až k okraji střechy. Postavila se na rantl a z tašky vyndala telefon. Vyťukala na něm číslo své matky. Nechala jej vyzvánět. Z telefonu se ozval matčin hlas. ,,Svatební salon L and K, prosim?"

,,Zbohem, mami, miluji tě." ukončila hovor, podívala se přes okraj a udělala krok, krok do prázdna.

Letěla, letěla..........

Probudilo ji až světlo, které ji neslo vzhůru, zase letěla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama