Srpen 2011

Sněhovou koulí rovnou do nosu!!

22. srpna 2011 v 18:02 | Lus |  Můj všední život
No neni to úžasná představa? Krásná velká sněhová koule mířící přímo na můj obličej! Bože, byla bych za ní ochotná dát cokoli! No, možná to bude tím, že jedna najivní dívka celý den v 35°C neslezla z kola, a teď má pocit, že se rozteče.... No není blbá? Taky jí to řikam.... Ovšem ještě krásnější představa je vidina nádherného rakouského ledovce...... No nazdar, to vypadá jako alergie na léto :-D.

Co se dá dělat, hnusné vedro a učení! Ano, učení. Celé léto jsem sháněla někoho na doučování mé mizerné angličtiny. No, a dnes jsem našla, tudíž mě ještě večer čeká první hodina. Mám takový pocit, že zešedivim :-D (myslim, že šediny mi budou slušet).

Po obědě mě kolo doneslo k jednomu šachovému mistru, který mě asi osmkrát po sobě porazil, a tím mi potvrdil mou doměnku, že buďto stárnu, nebo blbnu, co je lepší? Xsoo, je tohle vůbec život?

Namilostvzetí IV.- Minulost

22. srpna 2011 v 13:11 | Lus |  Příběhy
O třicet let dříve

"Princezno, už jsou tu zase, útočí na jižní věže!" stál před ní nádherný upír s dlouhými vlasy a dokonale tvarovanými křídly. Vypadal opravdu vyděšeně. "Váš otec už tam je a bojuje po boku urozených vlkodlaků a démonů. A vás prosí víly, jestli byste jim nepomohla vaší mocí ošetřovat zraněné."

Princezna na nic nečekala. Vyběhla z komnaty a pospíchala dolů po zámeckých schodech, přes nádvoří. Zahla k věžím. Přední byli vyskládané bytosti do řad. To byli již padlí, ale ona neměla čas se zabývat tím, zda-li je tam i její otec. Beztak bude později truchlit za každého padlého. Doběhla až k obrovské mlze, ošetřovací mlze. Tuto mlhu dokázali jedině léčební elfové. Byla naplněna nadějí a posilovala mysl raněných.

Vběhla dovnitř a vrhla se k prvnímu, kdo zde ležel. Byl to trol Maurij. Moc dobře ho znala, když byla malá, hrávala si s ním. Přiložila mu dlaně na hruď a nechala proudit svou životní sílu do jeho těla. Trolové mají sami o sobě velice dobrou regeneraci, a po posílení jeho těla její silou bylo přímo zřetelné, jak se rány zatahují.

Takto pokračovala i u ostatních zraněných. Bylo jich na dvě stě. Všechny je znala osobně. Každou bytost v království jejího otce znala.

Když bytva zkončila, a věže byly nedobity, bylo mnoho raněných a nesčetně mrtvých. Mezi mrtvými byl i její otec, král Jiro-kor-ank. Když uviděla jeho tělo, zkončil pro ni život a ona vyslovila formulku, která bytost přenese do paralelního světa a pustí ji zpět až po její smrti.

Byla pryč.

Namilostvzetí III.- Vzpomeň si!

21. srpna 2011 v 15:09 | Lus |  Příběhy
Probudila se ve vilikánské postely s ohromnými nebesy s kaméliemi. Zase ty kamélie. Po probuzení, ve chvíli, kdy si prohlížela postel s nebesy, se ozvalo jemné zaklepání na dveře, kterých si dosud nevšimla. "Princezno, mohu vstoupit? Nesu vám něco k snídani. Vaše oblíbené pochutiny. Pečivo s ovocem, kaméliový čaj a rebarborový koláč." Kaméliový čaj ji opravdu zarazil. Byli prostě všude, ty kamélie. Rebarborový koláč však vše přebil. Opravdu jej milovala. "Ano, vstupte."
Do místnosti vešla malá roztomilá elfka s velkým podnosem, který pro ni vypadal moc těžce. Karla vyskočila a pomohla jí s nim na postel. Elfka se na ni měkce usmívala, ale už nic neřekla. Karla se na veliké posteli věnonala snídani a elfka se probírala velkou skříní, ze které vyndavala nějaké velké kusy látky.

Jakmile Karla dojedla a položila tác na stůl, přispěchala elfka s látkami. Karla se na ní dívala nevidoucíma očima. "Pomohu vám se obléknout princezno. Musíte se ujmout svých povinností." Elfka mluvila pomalu a s láskou, ale i trochu bázlivě. Karla už si na to, že neví o čem je řeč zvykla. Vlastně, proč by tu neměla zůstat? Stejně měla být mrtvá. A v tom ji to napadlo. "Já jsem mrtvá? Jsem v nebi?" Elfčin výraz se změnil v udivenou grimasu. "Ne, princezno. Náš svět existuje přece paralelně s tím lidským." Elfka jí hleděla přímo do očí, zda-li pochopila, ale Karla nedala na jevo vůbec nic.

Další zaklepání na dveře provázej Nyjův hlas. "Můžu má drahá vztoupit?" Jeho hlas zněl tak sladce. "Ano, můžete, princezna je již oblečena a připravena." Odpověděla za ni služebná. Do dveří vešel ten samý kentaur, který ji včera vyvedl z lesa, ale dnes byl přenádherný. Krásné úřednické šaty poukazovaly na vysokou hodnost. Ostatně on také měla nádherné dlouhé šaty splývající až na zem. Jejich barva karmínové rudě byla přímo oslňující. Místy měly i potisk kamélie. Honosný krajkový výstřich jí připomínal šaty princezen z pohádek. Byla nádherná.

Zahleděla se do kentaurových očí v naději, že jí poradí co má dělat. A pro její radost se tomu tak stalo. "Princezno, musíme do úřadu. Je tam spousta výnesů a usnesení. A i přesto, že se vám doposud nevybavila léta před třiceti lety, tak věřím že díky vašem vlastnostem a schopnostem budete rozhodovat moudře a spravedlivě. Konec konců to nikdo jiný udělat nemůže, a za ta léta tam toho je požehnaně."

Coldplay

20. srpna 2011 v 21:24 | Lus |  Hudba
Rockové melodie a introspektivními texty.... Coldplay
místo: Londýn
styl: alternativní rock (piano-rock, pop)


Ticho, prosím!!

20. srpna 2011 v 21:02 | Lus |  Můj všední život
Dnešní dosud neuzavřený den, hmm, jak ho zaškatulkovat? Asi bude lepší to vůbec nedělat! Hned poránu se nademnou prohnala bouře v podobě nervózní maminy, která potřebovala pomoct v kuchyni a nenapadlo ji nic lepšího, než poslat bratra, aby mě vzbudil. Podotýkám, že jeho způsob byl velice nevybíravý a hodina dosti nekřesťanská, no koneckonců, snad jsem nečekala nic jiného!

Po hektickém dopoledni a povinném kolečku s babi po příbuzných, jsem vzala za vděk nabídkou jít ven. Vždy mě překvapí, jak může být okolí té naší zapadlé výsky nádherné. Pro kamarádku jsem si došla do vedlejšího městečka a poté i s ní pokračovala k nádhernému rybníku. Teda, rybník a jeho okolí nádherné opravdu jsou, ale voda..... Nějaká mlékárna v okolí do něj vypouští odpadní látky, tudíž je zde zákaz koupání. Nikdy nepochopim ty blbce, co mohou vypouštět odpad do vody!!!!!

Seděli jsme na lavičce na břehu a pozorovali tančící kačeny a lisky po hladině. Tyto chvíle miluji! Povídali jsme si a navzájem si sdělovali zážitky z prázdnin, tedy já spíše jen poslouchala.. Z lavičky jsme se přesunuli na travnatý břeh hned vedle rodinky na pikniku. (Jo, taky nechápu, proč se s alergií na trávu válim v trávě :-D.)

Zvedli jsme se až teprve tehdy, když sluníčko začalo zalézat za koruny stromů. Nejraději bych tam zůstala a sledovala západ slunce, ale čekala mě ještě několikakilometrová cesta pěškobusem domů. Rozloučili jsme se jen nerady. Komu by se také chtělo opouštět tak krásné místo? No, mě teda ne!

Ještě v eufórii jsem došla domů, kde mě čekalo velice nemilé překvapení v podobě festivalu 100 m od baráku!!! Proč já? Proč dnes? Jindy bych asi vylezla na střechu, a užívala si to s nimi, ale teď tolik toužím po klidu, teplé posteli a tichých melancholických písničkách pomalu a líně se linoucích z té věci s monitorem. Místo toho mi tu vybrujou okení tabulky, topení a na vodě akvárka se tvoří kruhy. Postupnej přechod z rocku na metal je taky jak facka mokrym ručníkem!! Já nechci!

Takže co jsem si z dneška odnesla? Mlhavou vzpomínku na nádhernou přírodu a dotěrnou BOLEST HLAVY!

Namilostvzetí II. Nové probuzení

19. srpna 2011 v 23:08 | Lus |  Příběhy

"Vítej, princezno. Jak se jmenuješ?" Nevěřila vlastním očím. Stála někde uprostřed lesa, ale vlastně to ani les nebyl, spíš jako hustý park. Stromy byly blízko u sebe, ale tráva zastřižená všude stejně prozrazovala pravidelnou péči. Kaprodiny rostly vždy po několika do kruhu, a houby byly přesně rozmístěné. Před ní stála osoba. To bude asi ten hles, který se jí ptal na jméno. Zaměřila se na postavu, aby odpověděla, ale v tom si to uvědomila, ta osoba byla o dobrý čtvrt mrtr višší než ona a měla divné noha. "Proboha, ty jsi kentaur!" vykřikla to tak udiveně, až se zastyděla. Neměla ve zvyku někoho urážet. "Ano, jsem kentaur, a jmenuji se Nyj. A ty?" Nyj se jen pousmál. V jeho hlasu nebylo ani za nehet uraženého tónu. Díval se na ni tak láskyplně a chápavě, že ji to až uklidňovalo. Bezděky jí napadlo, že kdyby za ním mohla přijít vždy, když byla rozrušená, tak by si nikdy neublížila.

"Jmenuji se Karla." Odpověděla mu trochu ostýchavě. "Tak nádherné jméno. Ovšem pokud bys chtěla, můžeš se přejmenovat zpět. Vždyť víš, že tady na tom nezáleží, jak tě pojmenují lidští rodiče. Tady se pojmenuje každý sám." Poslední slova již Nyj dořekl do lesa. Otočil se a mířil pryč. Karla za ním jen zírala. Pohlcoval ji pocit zoufalství, že už neusliší ten uklidňující hlas.

Po pár metrech se Nyj pootočil "Tak pojď princezno Karlo, všichni čekají na tebe a tvé rozkazy." Tahle slova už tak bezstarostně nezněla. Karla na něj hleděla s nepochopením. Kdo na ní čekal a proč? O jakých rozkazech to mluvil? Nevěděla to, nevěděla vlastně nic. Kde to vůbec je? "Nyji, kde to jsem?" Ta otázka z ní vyšla nějak sama. Nyj se k ní otočil úplně. Teď už se na ni nedíval ani trochu mile. "Jste doma, princezno. Za tu dobu, co jste tu nebyla došlo k velkým nepokojům a zvratům. Vrátila jste se právě včas, abyste vše dala do pořádku." Karla jen zírala. Chtěla mu říct, že vůbec neví o čem mluví, ale jeho výraz jí upozorňoval jako kontrolka požárního poplachu, ať to nedělá.

Poslušně kráčela za Nyjem parkem. Rozhlížela se všude kolem a užívala si tu atmosféru, která ji uklidňovala i přes to, že nevěděla, kde je, co tu dělá, proč jí kentaur říká princezna, a už vůbec, jak se sem dostala.

Lesopark konečně ustoupil a ona stála s kentaurem po boku na kraji dokonalého trávníku. Před nimi stál palác. Měla pocit, jako by ho znala, ale odkud? Nyj ji vedl směrem k paláci. Zastavil sa až před mohutnou velice nádherně zdobenou bránou kaméliemi. Kamélie, měla pocit, jako by jí to něco mělo připomonout, ale co? Cítila, že to bylo něco důležitého, něco, díky čemu by si dokázala odpovědět na všechny otázky. Jenže nebyla schopna si vzpomenout. Byla tak strašně unavená, že nad tím nedokázala ani přemýšlet.

Brána se pomalu začala otvírat. Z její druhé strany se ozýval hlasitý zvuk. Když brána dopadla, poznala zdroj toho zvuku. Před ní stálo nesčetné množství tvorů. Byli jich snad tisíce, elfové, kiklopové, kentauři, víly, trolové, démoni, vlkodlaci a upíři s obrovskými krídly. Vlastně ji ani nebylo jasné, jak to ví, kdo před ní stojí, nikdy se o nadpřirozené bytosti nezajímala, ale věděla to.

"Vítejte doma naše princezno! Jak si teď říkáte? Rádi vás vidíme, jste naše spása!" Hlasy a otázky se ozývaly za všech stran. Zachránil ji až Nyj. "Nechte ji, bratři, musí se rozpomenout! Třicet let bloudila v lidském světě. Je unavená, ale jistě brzy svolá schromáždění, nebojte se." Po Nyjových slovech ustal halas. Bytosti se rozestoupily a utvořili širokou pěšinku uprostřed, na jejímž konci uviděla schody stoupající opravdu vysoko.

Z toho, jak Nyja všichni uposlechli vydedukovala, že má asi velice vysoké postavení v této zvláštní společnosti. Vedl ji ke schodům. Bytosti, které zrovna míjeli vždy sklopily hlavu na znamení pozdravu a pokory. Došli až ke schodům. Pomalu začali ztoupat vzhůru. Karla cítila, že už to dlouho nevydrží a znovu omdlela.

Namilostvzetí I.

19. srpna 2011 v 22:46 | Lus |  Příběhy
SHE
Uchopila žiletku a zajela s ní dost hluboko na to, aby krev stékala v pravidelných kapkách, ale málo na to, aby si opravdu ublížila. Se zastřeným zrakem pozorovala, jak stéká kapka po kapce. S každou novou stékající hrudkou byla klidnější a klidnější. Dokonce jí přestaly i stékat slzy.
Kapky stékající na laminátovou podlahu vytvořily maličkou kaluž připomínající obrys kamélie. S poslední kapkou, která už nedokápla, protože stuhla, již byla klidná. Dost klidná na to, aby odložila žiletku a položila své unavené tělo na postel.

Dívala se do stropu a nenáviděla se. Nenáviděla každičký svůj kousek. Proč to zas udělala? Proč? Stojí jí to za to? Vždy toho pak šíleně litovala, ale co má dělat, když jí všichni tak ubližují? Opět se jí do očí vhrnuly slzy. Vzpomněla si na Něj. Na toho, kdo jí tak ubližoval.
Na toho, kterého tak miluje, ale on jí jen ubližoval. Když se na ni usměje, bolí to. Když se na ní jen podívá, bolí to. Bolí to i když jí přehlíží…… Vlastně není chvíle, kdy by jí neubližoval, ať dělá, či nedělá cokoliv.

Slzy jí pomalu stékali na polštář.

Ze smutného rozímání ji vytrho vrznutí domovních dveří. Nechtěla, aby o jejích problémech někdo věděl, ne, to ne.
To se raději bude topit sama v sobě.

Hlasité zaklení přicházející z kuchyně, " tady není vážně nikdo schopný dojít nakoupit!", ji ujistilo, že přišel její bratr. To ji donutilo se zvednout. Pomocí papírových ubrousků setřela z podlahy krev a schovala je do koše pod hrst zmačkaných papírů.

Podívala se na svou ruku, po které ještě před chvílí tekla životudárná tekutina. Nechtělo se jí smýt stopy krvavých cestiček, ale neměla navýběr. Strčila ruku pod kohoutek a pozorovala, jak narůžovělá voda mizí v odpadu. S poslední kapkou růževé vody odtekl i její tak těžce nabytý klid.

Ještě si opláchla obličej a vrátila se do pokoje. Uchopila z police učebnici, aniž by věděla jakou, a položila se s ní na postel. Otevřela ji zhruba uprostřed a předstírala hluboké zabrání do textu. Stihla to těsně před rozražením dveří, do kterých vplul její "milovaný" bratr.

Bez jediného slova přivítání hodil batoh pod stůl, schodil bundu a uvelebil se u počítače.

V tu chvíli se jí tak hnusil. Jak může někdo hrát tyto stupidní hry, kde běhá po městě a střílí na všechny strany?

Zaklapla učebnici a s nezměrnou námahou se zvedla z postele. Prošla okolo bratra a zasedla k vlastnímu psacímu stolu. V poslední době začínala mít potíže se školou. Snažila se, plnila úkoly, ale stále to nebylo dost. Vytáhla nějaké učebnice z batohu a začala se jimi probírat. Vybrala si dějepis. Otevřela jej na 25 stránce a začala pročítat otpovídající text.

Po několika odstavcích se dostala až k pravěkému příběhu o bezvýznamné ženě, která se obětovala pro svůj národ. Pročítala si to s neuvěřitelným zapálením pro děj. Představila si sama sebe jako mučednici. Líbilo se jí to.

Přemýšlela nad tím, jak na sebe strhnout něco negativního, aby měla taky konečně nějaké pořádné problémy, aby musela něco opravdu řešit, rozhodovat se, jako hrdinka z učebnice. Chtěla se muset rozhodovat s následkem, a třeba i špatně, ale cítit taky jinej tlak, než tlak ze strany školy, rodičů, nebo ze strany svých existenčních problémů. Existenční problémy ji trápily opravdu hodně.....
Proč tu je?
Proč tu jsme?
Máme nějaký účel?
Co kdyby zemřela?
Je další život?
Jaké to je rozkládat se v dřevěné rakvi?.....

Ano, sama cítila, že by si potřebovala promluvit s psychologem, a možná navštívit i psychyatra. Ale co, každej jsme nějakej.

Přestože se svým prospěchem chtěla opravdu něco udělat, tak lenost jako vždy zvítězila. Zaklapla učebnici. Ano byla si vědoma toho, že by se měla učit, ale příběh odvážné bezvýznamné ženy ji tak nadchl.... Vyndala ze skříně své nové modré tílko. Natáhla si k němu jeany a nazula žabky. Do miniaturního batohu který tak čatso nosila si vhodila jen klíče, mobil a kapesníčky. Víc nebylo potřeba a zamířila do Okružní ulice, kde byla stará továrna, která kdysi sloužila k výrobě motorových součástek.

Vešla dovnitř a zamířila ke schodišti, které se točitě neslo až do posledního osmnáctého patra. Prolezla vykýřem na střechu. Pomalu přešla až k okraji střechy. Postavila se na rantl a z tašky vyndala telefon. Vyťukala na něm číslo své matky. Nechala jej vyzvánět. Z telefonu se ozval matčin hlas. ,,Svatební salon L and K, prosim?"

,,Zbohem, mami, miluji tě." ukončila hovor, podívala se přes okraj a udělala krok, krok do prázdna.

Letěla, letěla..........

Probudilo ji až světlo, které ji neslo vzhůru, zase letěla.

Ptáče

19. srpna 2011 v 22:43 | Lus |  Příběhy
Maličké ptáče
vypadlo z hnízda
teď už neskáče
máma to slízla

No tak!!!

19. srpna 2011 v 22:37 | Lus |  Téma týdne
Přihlásim se s rozhodnutím, zapojit se zase djednou do "Téma týdne",
ovšem po přečtení mě chytl tak akorát záchvat smíchu! Omlouvám se, ale tak krestivní zase nejsem.
A nemám ani odvahu přečíst si na toto téma jiné články :-D!

Nobodyknows

19. srpna 2011 v 22:22 | Lus |  Hudba
Země: Japonsko
styl: hip hop
vznik: 1999
členové:
  • Hidden Fish
  • Nori da Funky Shibire-sasu
  • Yasu Ichiban
  • DJ Mitsu
  • Crystal Boy

Hlas za hlas!!!

19. srpna 2011 v 22:07 | Lus |  Můj všední život
Chtěla jsem využít vaší laskavosti a poprosit vás o nějaký ten hlas navíc Mrkající.


Moc děkuji a naoplátku hlasuji taky, stačí mi poslat odkaz do komentářů spolu se jménem, kterým jste hlasovali.
Děkuji!!

Ve vlčí kůži IX.- Únik

15. srpna 2011 v 20:04 | Miharu Mikosan + Lus |  Příběhy

Únik


Ve vlčí kůži VIII.- Útok na vlčí dívku

14. srpna 2011 v 10:07 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Útok na vlčí dívku


Ve vlčí kůži VII.-V sídle Wolfů z Westonu

13. srpna 2011 v 11:56 | Miharu Mikosan |  Příběhy

V sídle Wolfů z Westonu


Kdo si hraje..... (zřídka kdy to platí :D)

12. srpna 2011 v 22:31 | Lus |  Hudba
Toto mě opravdu dostalo :-D



Confidence (sebevědomí); krok no.3

12. srpna 2011 v 22:09 | Lus |  Sebevědomí<3
Když jsem se o sebe začala starat pravidelně a tak jak si zasloužím, přišel čas na další část a další zápis do jahůdkového sešitu.

Ve vlčí kůži VI.- ředitel Wolf

12. srpna 2011 v 20:30 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Ředitel Wolf


Ve vlčí kůži V.- Překvapení ve třídě

12. srpna 2011 v 19:32 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Překvapení ve třídě


Pendulum

9. srpna 2011 v 0:01 | Lus |  Hudba
Vůbec nemam ponětí, co je to zač, ale dnes jsem to díky jednomu příteli našla. Je to dost elektro, ale i tak mě to zaujalo...


Comeback

8. srpna 2011 v 10:16 | Lus |  Téma týdne
Jako návrat do reality se dá brát vše, co se za normálních okolností (co jsou normální okolnosti si přeberte sami) neděje- dovolená, prázdniny...Odjezd na dovolenou znasmená jakýsi únik pro pracující lidi, je to jeden den bez zbytečného stresu. Jen tak nečině si polehávat na pláži, nebo vyjíždět horské hřbety, to přece není náš každodení (reálný) život.

Návrat z dovolené proto bývá těžký, stajně tak jako konec prázdnin. Musíme opět vztávat brzo ráno a plnit své denní povinnosti.

Takový návrat do reality prožívají i alkoholici, feťáci...., Když se ráno probudí, a zjistí že omamné látky vyprchaly, a jsou tu jen oni a bolest hlavy. Zajímavé je, že dříve bývalo využívání těchto látek spjato s uzdravováním psychicky, nemocných, nevyrovnaných lidí, a později je užívali lidé nezpokojení, smutní, strádající a osamělý. Ovšem pokud všichni dnes sfetovaní lidé jsou na pokraji svých sil, tak je tu někdo, kdo by byl spokojený?

Neodpustím si ale ještě jednu zmínku a to, dočtení krásné knihy. To je taky nepříjemný návrat do reality, nemyslíte? Vždy když otočím poslední list dobré knihy, je mi tak nějak ouzko, teskno. Musím přestat snít a žít život hlavní hrdinky, a vrátit se opět k tomu svému.

Netroufám si říct, že všechny návraty jsou špatné, jsou i takové, které potěší, ale hrubá většina z nich je a bude jistě nepříjemná.