Ve vlčí kůži III.- Současnost

6. července 2011 v 19:34 | Miharu Mikosan |  Příběhy
Současnost
Z bloudění myšlenkami mě vytrhlo vrzání podlahy pod kroky babičky. Rychle jsem si natáhla triko a hodila zbytek věcí do skříně. Tiché oznámení, že večeře je na stole a já už se cpala jako bych týden nejedla. Nanu můj apetit potěšil. Na můj vkus večeří scházelo ještě trochu víc masa. Nana si zjevně pamatovala, jak mě nutila ho jíst. Divila se tedy, když jsem ji poprosila o další porci.
"Už si přemýšlela, jak dlouho tu zůstaneš?" Začala se ptát Nana.
Přestala jsem jíst a podívala se na ni. "Doufala jsem, že co nejdéle. Dokud mě tu necháš." Líbilo se mi tu, po dlouhé době jsem se cítila jako člověk.
Nana se jen usmála. "Myslela jsem si to, tak jsem tě nechala zapsat do školy. Můžeš nastoupit hned v pondělí."
"Cože!!!" Cola se rozletěla na všechny strany.
"Co se divíš. Tebe ten tvůj otčím neposílal do školy?"
"Doučoval mě sám." Přiznala jsem se.
"To potřebuješ školu jako sůl, aspoň si tam najdeš nové kamarády."
"Je jaro, co kdybychom to nechali až na začátek školního roku?" Upřímně řečeno se mi do školy moc nechtělo a ještě ke všemu vídat ztřeštěné šestnáctileté puberťáky plné hormonů, to bych radši spolkla žiletku.
"Nejlepší bude, když začneš co nejdříve." Nedala se zlomit Nana.
Rezignovaně jsem svěsila hlavu a nabrala další sousto.
Super. Ozvalo se mi v hlavě.
***
Když jsem se ráno probudila, byla jsem na sebe hrdá. Každou noc mě budily pachy zvířat a já přesto zůstala v posteli. "Svoje rozhodnutí neporuším!"
Víkend utekl jako voda. Zacítila jsem vůni pondělního rána a zamrazil mě pocit prvního školního dne. S těžkým srdcem jsem vstala z postele. Po každodenní hygieně jsem dorazila do kuchyně. Nana právě kuchtila snídani.
"Dáš si slaninu?"
"Jistě." Zazubila jsem se.
"Těšíš se na první den?"
"Nemohla jsem ani dospat." Řekla jsem ironicky.
Nana se na mě jen povzbudivě usmála a posadila se naproti mně se svou snídaní. Celý zbytek rána jsme už prožili mlčky.
Vzala jsem si svůj oblíbený černý batoh, naházela do něj pár sešitů a nějakou propisku a z věšáku si vzala svou bundu. "Tak já jdu babi, ahoj." Ani jsem nečekala na odpověď a zabouchla dveře. Vyšla jsem z předzahrádky a dala se doprava. Míjela jsem spoustu baráčků se zahradami s houpačkami a bazény. Městečko Weston nebylo velkoměsto, ale žilo se tu hezky. Na západ od města se vlekla řeka Corve, což z latinského překladu znamená havran. Jako malá jsem si tam často hrávala. Jednou jsem se tam málem utopila. Řekla jsem si, že se tam po vyučování zastavím.
***
Škola ležela za městem. Vedly k ní dvě cesty: Silnice, po které se dopravovala většina školy autobusem nebo svými auty a prašná cesta, která vedla okolo hřbitova. Vybrala jsem druhou. Nechtěla jsem potkat někoho cestou a autobus, který každý den vozil děti do školy, mi nepřipadal jako moc lukrativní nabídka.
Procházela jsem okolo temného hřbitova z černých kamenných kvádrů. U hlavní brány, monstrózně velké, seděli na každé straně dva kamenní vlci. Překvapilo mě to, až jsem se zastavila. "Kamenní vlci? Divná ozdoba u hřbitova." Uprostřed čela se mi vytvořilo pár vrásek. "Jistota je jistota." Vytáhla jsem ze svého batohu krabičku s kontaktními čočkami a nasadila si je, nastříkala si na sebe lidské aroma doplněné mojí oblíbenou voňavkou. Plýtvat sem tím nechtěla, ale něco mi na tom hřbitovu nesedělo. Ještě jednou jsem se podívala na vlky tyčící se před branou a rozběhla se ke škole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama