Ve vlčí kůži II.- Před dvěma roky v létě

3. července 2011 v 19:09 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Před dvěma roky v létě

Přes všechny zákazy jsem neposlechla a vydala se na průzkum okolí tábora, kde jsem si užívala léto. Spíš jsem ho tam trávila. Moje matka mě chtěla od sebe odehnat. Viděla ve mně otce.
Brodila jsem se houštím a hledala nějaké místo daleko od lidí. Slyšela jsem kdejaké povídačky o tomto místě. Nepřikládala jsem tomu váhu. Ale ten černý les jakoby něco skrýval. Něco, co by mělo být ukryto v temnotách.

Uvědomila jsem si to příliš pozdě. Až, když jsem za sebou zaslechla nepříjemné praskání a skok mohutného zvířete. Otočila jsem se a s hrůzou se dívala do krvežíznivých žlutých očí. Lesem se za mnou hnal obrovský šedivý vlk s černým pruhem srsti mezi očima. Dala jsem se do běhu, i když jsem pochybovala, že můj sprint mi nějak pomůže. Dusot velkých tlap se ozval už příliš blízko za mnou. Věděla jsem, že už neuteču. Mohla jsem udělat jen jednu věc. Vytáhla jsem nůž, který mi věnoval můj otec k 13 narozeninám, a odhodlaně jsem se otočila připravená čelit svému nepříteli. Vlk se překvapivě zastavil také. Asi půl metru ode mne. Cítila jsem jeho horký
dech na své kůži. Díval se na mne svítivýma žlutýma očima.

Stála jsem před ním s napřaženým nožem okolo 15 cm, jak malicherná čepel oproti hoře masa, které patřilo mému protivníkovi.
Pořád stál. Ani se nehnul.
"Sakra…Tak co ode mě chceš?" Chtělo se mi zařvat. Jen jsem odhodlaně přivřela oči a čekala. Najednou šelma vyrazila, ale namísto, aby se mi zakousla do krku, šla mi po noze. Jeho špičáky prorazily skrz mou tkáň lehce, jako by tam ani nebylo žádné maso. Zavyla jsem bolestí, ale stihla jsem zabodnout nůž do obrovského těla. Vlkovi to zjevně nijak nevadilo, skousl moji nohu ještě pevněji a táhl mě pryč.

Bolestí nebo strachem jsem omdlela. Nic víc jsem si z toho dne už nepamatovala. Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mne se ozývalo pravidelné pípání a já necítila svoji pravou nohu. Mžouravě jsem se rozhlédla po pokoji.
Běžný nemocniční pokoj s jedinou postelí uprostřed a žaluziemi v oknech. Na nočním stolku stála váza s květinami. Voněly nezvykle jasně. Podívala jsem se na svoji zraněnou nohu. Ani pod všemi těmi obvazy a sádrou nebyla vidět.

"Hm, takže jsem se asi nezbláznila." Poznamenala jsem, když jsem si vzpomněla na incident z lesa. Zadívala jsem se na dveře a zaslechla kroky a útržky rozhovoru.
"Nevím, jak Vám mám poděkovat. Co bych si počala, kdybych ztratila i ji." Rozeznala jsem hlas své matky.
"Nemáte proč mi děkovat. Byla to jen náhoda, že jsem jí našel." Ozval se vedle ní mnohem hlubší hlas.

Nepřipadalo mi divné, že je slyším velmi zřetelně, jako by stály vedle mě. Otevřely se dveře, v nich stála moje mamka a chlap přes třicet let s šedivými vlasy a černým pruhem uprostřed nich.
"Hm, tak k jeho kadeřníkovi bych na melíry nikdy nešla." Pomyslela jsem si ihned.
"Jessiko, už si vzhůru. No sláva." Hned zakřičela mamka a běžela mne obejmout.
"Jo…Mě se jen tak nezbavíš." Usmála jsem se na ni a zvědavě pohlédla na muže, který ji doprovázel.
"Tohle je James Molay. Tenhle člověk ti zachránil život. Našel tě v lese a přivezl do nemocnice." Představila mi ho a s obdivem na něj pohlédla.
"Opravdu? Tak to Vám vděčím za život." Nutila jsem se k úsměvu. Ten chlap se mi něčím protivil a jeho účes všemu dodával jenom korunu. Má mamka však zastávala opačný názor.
James se na mě usmál. "Byla by škoda takové odvážné dívky, která se NIČEHO nebojí."
Přimhouřila jsem oči. V tu ránu jsem věděla, kdo to je i proč má tak divný pach. Zaútočil na mě on. On je vlkodlak! Divila jsem se, že mi to nedošlo hned při útoku, ale pak jsem si uvědomila další skutečnost. Proč se mi tak zbystřily smysly, proč mám neobvyklé chutě, proč toužím něco roztrhat…

Ve čtrnácti letech jsem se stala vlkodlakem.
Ani ne za pár měsíců byla svatba. Mamka se cítila po dlouhé době šťastná. Však nevěděla, co jsem já ani její nový manžel James. Zjistila to až, když jsme se přestěhovali do jeho domu. Říkal, že už tam má rodinu, že se na nás strašně těší. Opak byl pravdou. Mamku jako člověka nikdy nepřijali. Ve velkém domě, připomínající zámek se cítila jako vězeň, já jako nový člen jejich klanu jsem se začlenila jako dcera Jamese. Dostalo se mi tedy nějakého uznání, hlavně si mě všímali dva synové mého otčíma. Cítila jsem, že mě neberou jako sestru. Vždy jsem se měla před nimi na pozoru.

Učili mě, jak být vlkodlakem. Jak používat nadlické schopnosti, způsoby lovu a mnohé další. Starý vlkodlak, kterému říkali Šedivec, mě učil o historii, kterou sám prožil. Ráda jsem poslouchala jeho vyprávění, hlavně o Druhé světové válce a divila se spousty věcem.
Mamka po pár měsících zjistila pravdu a nemohla se s ní smířit. Nechtěla se ani stát vlkodlakem, upřímně řečeno James ji ani moc nepřesvědčoval. Docházelo mi, že si ji vzal jen kvůli mně. Dívala jsem se, jak každým dnem bledne. Netrvalo to ani půl roku, kdy jsem znovu vytáhla černé šaty, ale už jsem to zvládla lépe. Nová rodina mi trochu pomohla. Ale pak začal James organizovat můj život. Chtěl vědět, kam chodím, jaké mám přátele a pak mě přestal posílat do školy. Prý chtěl zabránit míchání se s podřadnými osobami, nejraději lidem prostě říkal odpad nebo jídlo.

Vyvrcholilo to tím, když zjistil, že už jsem schopná rodit děti. Nechal bojovat "mé bratry" o první noc se mnou. Když ke mně vítězný bratr přišel a zamkl za sebou dveře, nechápala jsem. Ani se mi neuráčil vysvětlit, co tu dělá nebo snad se mě zeptat jestli TO chci. Takový luxus pro mě? Pche…Samozřejmě jsem se nenechala a on uraženě odešel. S pár šrámy po celém těle.

Druhý den mě James zbil. Brečela jsem ve svém pokoji a říkala si, že tohle už nedovolím. Stačil jeden telefonát a měla jsem kam jít. James, hlava rodu Bad grey wolfs, se ani neuráčil zjišťovat, jestli nemám nějaké jiné příbuzné. Sbalila jsem se a utekla, rozhodnutá, že už se nikdy nevrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama