Ve vlčí kůži I. - příběh začíná

2. července 2011 v 16:27 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Ve vlčí kůži

Proč jsem utekla ani nevím sama. Prostě mě nebavilo rýpání a tyranie mého otčíma, nebo pohledy mých takzvaných bratrů. Jen jsem věděla, že musím pryč. Vzala jsem si do tašky jen pár věcí a nasedla na vlak. Mohla jsem jít pěšky, ale rozhodla jsem se, že tu sílu už nepoužiji. Nemohla jsem riskovat. Všichni z mého klanu by mě mohli bez problému stopovat. Rozhodla jsem se sice pro nejpomalejší způsob, ale za to nejbezpečnější. Přesedání z vlaku na autobus mi přišlo jako dost dobrý nápad, jak zamést moji pachovou stopu.

A tak jsem se ocitla před malým městem s jedinou zastávkou. Okolí bylo pokryto lesy. Dřív by mi to vyhovovalo.
"Velké loviště." Nemohla jsem setřást tu myšlenku. Měla jsem vždy ráda lov a vždy ho mít ráda budu. Urovnala jsem si tašku přes rameno a hledala dům, který jsem si pamatovala z dětských let. Nechtěla jsem si připustit, že tenhle život už není můj, že už jsem někdo jiný, než ta malá culíkatá holčička, co běhala u babičky na zahradě.

Dům jsem našla lehčeji, než jsem očekávala. Pachy se mi vrývaly do paměti jako rydlo do dřeva. Na prahu jsem zaváhala. Přeci jenom jsem si svým rozhodnutím vrátit se ke starému životu nebyla jistá. Ostýchavě jsem zaklepala na domovní dveře starého, léty prověřeného domu, s velkými okenicemi a hnědým nátěrem. Na druhém konci se rozléhala zahrada s velkým kaštanem, ze kterého jsem už mnohokrát spadla. Vždy mě lákaly věci, které byly zakázané. Na to jsem jednou doplatila. Mnohdy jsem si říkala, že velmi krutě.

Svým nadlickým sluchem jsem uslyšela rozvážné kroky a přerývavý dech. Babička s bílými vlasy stáhlými v pevný drdol mi otevřela s úsměvem dveře.
"Jessiko! Tak si přeci jenom přijela." Uvítala mě vřele moje šedesátiletá babička v květované zástěře. Hned pokynula dál a vedla mě do již připraveného pokoje pro hosty.

Zařízení domu většinou pocházelo z doby z osmdesátých let, ale mělo své kouzlo. Páchlo to tam sice trochu starobou a její kočkou, ale dalo se to snést. Dovedla mne do pokoje v podkroví. Nijaký luxus, ale dalo se. Jen, když jsem byla pryč.
"Za chvíli bude večeře. Doufám, že máš hlad?"
"Jako vlk." Přitakala jsem. Tohle přirovnání ke mně docela sedělo.
"Tak se tu zatím zabydli, pak tě zavolám." Usmála se na mě babička Nana a odešla.

Až mě překvapilo, jak je ke mně milá. Neviděla mě deset let. Taky se divila, když jsem jí zavolala s pláčem a prosila, jestli u ní mohu pár dní zůstat. Naštěstí se neptala, co se stalo mezi mnou a mým otčímem. Po smrti táty to měla i ona těžké. A když se máma znovu provdala a posléze umřela, chtěla si mě vzít k sobě. Jenže já už byla někdo jiný. Doplatila jsem na svoji zvědavost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama