Červenec 2011

Meč v rukou

30. července 2011 v 13:50 | Lus |  Duše
Reklama pro nás ve většině případů znamená něco otravného, co nám přeruší náš pořed, nebo zabírá strany v časopisu, co se spustí před videem atd. Ovšem pro všechny její význam stejný není. Pro některé je to mohutný úderný a silný nástroj, bez kterého by neměli šanci uspět mezy ostatními bojovníky.

Reklamu používají velké firmy, které ji už ani tak nepotřebují, ale i malý, začínající obchodníčci, které nikdo nezná, ale oni se i přest to přazevšechno chtějí protlačit víš. Používáme reklamy, abychom upozornili sami na sebe. Vlastně je máme i zde na blogu.

Proto, nemyslím si, že by byla reklama něco špatného, vlastně je v dnešní době tolik potřebná k přežití. Je veliká konkurence, a to ať si vyberete cokoli, vždy ji máte, a taková dobrá reklama vám může přidat na spolubojovnících, popularitě, odbytu. Každý z nás ji minimálně jednou v životě použije.

Reklamu si děláme i když žádáme o práci, nabízíme se zaměstnavatelům, necháme se zapsat na listiny, tvrdíme o sobě, že my jsme ti nejlepší pro danou práci. Reklama, reklama, reklama a zase reklama!

Proto, nebu´dme k ní tolik skeptyčtí, reklama tu byla, je a bude spolu s naší rychle se rozvíjející společností.

Úspěch je v nás!

22. července 2011 v 18:28 | Lus |  Duše
Přejeme si být úspěšní, najít si dobrou práci, životního partnera, dobré místo k životu, vydělávat dost peněz. Své nároky si uvědomujeme již v pubertě, ale většina z nás je začíná realizovat až těsně po ní, pokud vůbec.
Ovšem, jakmile přijdem na to, co bychom chtěli, tak do toho musíme přece skočit po hlavě. Je hloupost čekat až:....
V práci, nebo ve škole se oběví nový muž, je přesně dle vašich představ, rozumíte si, a vše je ok, ale vy mu nedáte šanci dokud nezhubnete.
Toužíte si pořídit pejska, ale neuděláte to, dokud nebudou vaše děti dospělé, a pod.

Tak to prostě chodí, většina z nás uvažuje podobným způsobem, ale neni to chyba? Přece pokud chci být ve vlastním životě
úspěšná, tak si musím jít za tím, co chci. Dělat alespoň malé krůčky.

Pokud vím, že můj obor je žurnalistika, povedu blog.
Chci být manažerka, necham se zvolit do školního parlamentu, nebo budu alespoň kandidovat na předsedu ročníku.
Modelling je to pravé? Potom hurá na kásting!

NIKDY VÁM NIC NESPADNE DO KLÍNA!

Pokud něco chceme, musíme počítat s tím, že se budou masy tlačit na jediné místo. Nejlepším řešením je, když si to brzo uvědomíme, již na škole se specializujeme a neztrácíme čas něčím jiným. Jestliže chci pracovat na nějakém dobrém místě v dobré firmě, musím umět jazyky, a ne jeden! Minimálně dva perfektně a jeden na úrovni pokročilých!

Na jazyky jsou dnes kladeny neskutečné nároky, a tak ikdyž zatím nevíš, co bude, tak jazykem nic nezkazíš, ba naopak bez něj už nemůžeš pomalu ani na dělníka. A nemluvě o tom, že mnoho luxusních míst je v zahraničí!

Proto, není důležité, aby s byl ve škole ve všem nejlepší, ale aby ses o něco, cokoli zajímal i mimo ni, a za něčím si šel, protože laxní přístup ti dnes nezařídí nic! Na každé volné místo se stojí fronty! Neni prakticiky možné sehnat ani brigádu, a to ikdyž máš snahu. Tak si to nezkaž tím, že v době, kdy se máš učit jazyk, trénovat sloh, zlepšovat fota, učit se s počítačem, číst, nebudeš nic dělat, a pak ti to bude chybět.

Být dobře připraven můžeš, přestože se budeš bavit!

KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE!

Ve vlčí kůži III.- Současnost

6. července 2011 v 19:34 | Miharu Mikosan |  Příběhy
Současnost
Z bloudění myšlenkami mě vytrhlo vrzání podlahy pod kroky babičky. Rychle jsem si natáhla triko a hodila zbytek věcí do skříně. Tiché oznámení, že večeře je na stole a já už se cpala jako bych týden nejedla. Nanu můj apetit potěšil. Na můj vkus večeří scházelo ještě trochu víc masa. Nana si zjevně pamatovala, jak mě nutila ho jíst. Divila se tedy, když jsem ji poprosila o další porci.
"Už si přemýšlela, jak dlouho tu zůstaneš?" Začala se ptát Nana.
Přestala jsem jíst a podívala se na ni. "Doufala jsem, že co nejdéle. Dokud mě tu necháš." Líbilo se mi tu, po dlouhé době jsem se cítila jako člověk.
Nana se jen usmála. "Myslela jsem si to, tak jsem tě nechala zapsat do školy. Můžeš nastoupit hned v pondělí."
"Cože!!!" Cola se rozletěla na všechny strany.
"Co se divíš. Tebe ten tvůj otčím neposílal do školy?"
"Doučoval mě sám." Přiznala jsem se.
"To potřebuješ školu jako sůl, aspoň si tam najdeš nové kamarády."
"Je jaro, co kdybychom to nechali až na začátek školního roku?" Upřímně řečeno se mi do školy moc nechtělo a ještě ke všemu vídat ztřeštěné šestnáctileté puberťáky plné hormonů, to bych radši spolkla žiletku.
"Nejlepší bude, když začneš co nejdříve." Nedala se zlomit Nana.
Rezignovaně jsem svěsila hlavu a nabrala další sousto.
Super. Ozvalo se mi v hlavě.
***
Když jsem se ráno probudila, byla jsem na sebe hrdá. Každou noc mě budily pachy zvířat a já přesto zůstala v posteli. "Svoje rozhodnutí neporuším!"
Víkend utekl jako voda. Zacítila jsem vůni pondělního rána a zamrazil mě pocit prvního školního dne. S těžkým srdcem jsem vstala z postele. Po každodenní hygieně jsem dorazila do kuchyně. Nana právě kuchtila snídani.
"Dáš si slaninu?"
"Jistě." Zazubila jsem se.
"Těšíš se na první den?"
"Nemohla jsem ani dospat." Řekla jsem ironicky.
Nana se na mě jen povzbudivě usmála a posadila se naproti mně se svou snídaní. Celý zbytek rána jsme už prožili mlčky.
Vzala jsem si svůj oblíbený černý batoh, naházela do něj pár sešitů a nějakou propisku a z věšáku si vzala svou bundu. "Tak já jdu babi, ahoj." Ani jsem nečekala na odpověď a zabouchla dveře. Vyšla jsem z předzahrádky a dala se doprava. Míjela jsem spoustu baráčků se zahradami s houpačkami a bazény. Městečko Weston nebylo velkoměsto, ale žilo se tu hezky. Na západ od města se vlekla řeka Corve, což z latinského překladu znamená havran. Jako malá jsem si tam často hrávala. Jednou jsem se tam málem utopila. Řekla jsem si, že se tam po vyučování zastavím.
***
Škola ležela za městem. Vedly k ní dvě cesty: Silnice, po které se dopravovala většina školy autobusem nebo svými auty a prašná cesta, která vedla okolo hřbitova. Vybrala jsem druhou. Nechtěla jsem potkat někoho cestou a autobus, který každý den vozil děti do školy, mi nepřipadal jako moc lukrativní nabídka.
Procházela jsem okolo temného hřbitova z černých kamenných kvádrů. U hlavní brány, monstrózně velké, seděli na každé straně dva kamenní vlci. Překvapilo mě to, až jsem se zastavila. "Kamenní vlci? Divná ozdoba u hřbitova." Uprostřed čela se mi vytvořilo pár vrásek. "Jistota je jistota." Vytáhla jsem ze svého batohu krabičku s kontaktními čočkami a nasadila si je, nastříkala si na sebe lidské aroma doplněné mojí oblíbenou voňavkou. Plýtvat sem tím nechtěla, ale něco mi na tom hřbitovu nesedělo. Ještě jednou jsem se podívala na vlky tyčící se před branou a rozběhla se ke škole.

Výstřední výstřednost

4. července 2011 v 11:22 | Lus |  Krása a móda
Nepřijde vám někdy, že jsme až příšerně stejní? Rapeři, punkeři, gotheři, emaři, sportovci, intelektuálové.. všichni si myslí, jak jsou jiní, ale jsou jen součástá své skupiny. Podobaj se jim další tisíce lidí. Kam se poděla rozmanitost? No, popravdě si myslím, že tu ani nikdy nebyla, protože kdyby ano, tak o tom víme. Vždyť už sedláci byli všichni stejní, šlechtici, vojáci za dob napoleona Bonaparta, ale i lidé před a po neolitické revoluci.

Jistě jste pochopili, co jsem tím chtěla říct. Jsme všichni tak stejní, podléháme módním trendům a aktuálním výstřelkům. Jakmile se jeden oduševnělý odvážlivec oddělí, bojí me se ho a proto ho raději rychle zavrhneme, zadupeme, pošpiníme, ne-li rovnou zničíme. Chápete tu ironii? Tolik lidí se snaží lišit, a pak zničí ty, kteří to dokázali. Je to smutné, ne-li bídné.

Jeden příklad. Mám nádhernou krajkovano-hnědo-puntikatou stuhu do vlasů, je fakt nádherná, ale bohužel trochu výstřední. Dříve jsem ji normálně nosila, ale potom, co mě zadusili ji nosím už jen mezi lidi, které neznám. Není to smutné, když můžu mít, a být taková jaká jsem jen mezi cizími lidmi?

Taky jsem přemýšlela nad tím, proč chci mít lepší. hubenější postavu. Jsem sportovně založená, ale mnohem raději si dopřeji dobré a vidat né jídlo, a je to na mě znát. Ale!! Když se nad tím tak zamyslím, já se mám vlastně ráda. má postava mi v ničem nevadí, tak proč jí mám kvůli někomu měnit, abych zapadla mezi ostatní?

Dnešní život je tak těžký, ale vlastně se neustále opakuje jedna a ta samá etapa, buřiči, dekadenti, obrozenci, revolicionáři... Je to neustále to samé v přirozeném koloběhu. Vždy se za něco bojuje a vždy někdo odmítá zapadat do řad. Proto už jen na konec:

Prosím, zamyslete se nad sebou, co chcete, co máte, do čeho vás nutí.

Mniši z kláštera Šaolin

4. července 2011 v 10:39 | Lus |  Umění

Šaolinští mniši

Za zrod šaolinského kung-fu může podle tradice Bódhidharma, mnich, který přišel do Číny šířit budhismus z Indie v roce 520. Putoval Čínou, až se dostal do provincie Che-nan v království severní Wej, kde se usadil v klášteře Šao-lin. Účastnil se zde formování zen-buddhismu, meditačních a zdravotních cvičení, které se později staly základem pro bojová umění Číny, ale i Japonska.

Do příchodu Bódhidharmy sloužil klášter jen k uctívání, a proto byli mniši tělesně slabí a chatrní. Z tohoto důvodu se podle pověsti Bédhidharma zavřel na 9 let do jeskyně, kde se snažil prijít na způsob, jak jejich stav zlepšit.


Po návratu z jeskyně napsal 2 spisy na rozvinutí jejich fyzické i psychické síly- učení I-ťin-ťing. Mniši učící se podle tohoto učení se i po ztrátě spisů stali mistry bojových umění. Učili a dodnes se učí používat vnitřní energii čchi k potřebám a posílení vlastního organismu.

Své kung-fu ještě vylepšili technikami, které napodobovali chování pěti zvířat- tygra, leoparda, draka, hada a jeřába. Cchuan-fa je technika, která mnichy proslavila nejvíce. Vytvořil ji Bódhidharma na základě poznetků z jiných bojových umění beze zbraně.


Ve vlčí kůži II.- Před dvěma roky v létě

3. července 2011 v 19:09 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Před dvěma roky v létě

Přes všechny zákazy jsem neposlechla a vydala se na průzkum okolí tábora, kde jsem si užívala léto. Spíš jsem ho tam trávila. Moje matka mě chtěla od sebe odehnat. Viděla ve mně otce.
Brodila jsem se houštím a hledala nějaké místo daleko od lidí. Slyšela jsem kdejaké povídačky o tomto místě. Nepřikládala jsem tomu váhu. Ale ten černý les jakoby něco skrýval. Něco, co by mělo být ukryto v temnotách.

Uvědomila jsem si to příliš pozdě. Až, když jsem za sebou zaslechla nepříjemné praskání a skok mohutného zvířete. Otočila jsem se a s hrůzou se dívala do krvežíznivých žlutých očí. Lesem se za mnou hnal obrovský šedivý vlk s černým pruhem srsti mezi očima. Dala jsem se do běhu, i když jsem pochybovala, že můj sprint mi nějak pomůže. Dusot velkých tlap se ozval už příliš blízko za mnou. Věděla jsem, že už neuteču. Mohla jsem udělat jen jednu věc. Vytáhla jsem nůž, který mi věnoval můj otec k 13 narozeninám, a odhodlaně jsem se otočila připravená čelit svému nepříteli. Vlk se překvapivě zastavil také. Asi půl metru ode mne. Cítila jsem jeho horký
dech na své kůži. Díval se na mne svítivýma žlutýma očima.

Stála jsem před ním s napřaženým nožem okolo 15 cm, jak malicherná čepel oproti hoře masa, které patřilo mému protivníkovi.
Pořád stál. Ani se nehnul.
"Sakra…Tak co ode mě chceš?" Chtělo se mi zařvat. Jen jsem odhodlaně přivřela oči a čekala. Najednou šelma vyrazila, ale namísto, aby se mi zakousla do krku, šla mi po noze. Jeho špičáky prorazily skrz mou tkáň lehce, jako by tam ani nebylo žádné maso. Zavyla jsem bolestí, ale stihla jsem zabodnout nůž do obrovského těla. Vlkovi to zjevně nijak nevadilo, skousl moji nohu ještě pevněji a táhl mě pryč.

Bolestí nebo strachem jsem omdlela. Nic víc jsem si z toho dne už nepamatovala. Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mne se ozývalo pravidelné pípání a já necítila svoji pravou nohu. Mžouravě jsem se rozhlédla po pokoji.
Běžný nemocniční pokoj s jedinou postelí uprostřed a žaluziemi v oknech. Na nočním stolku stála váza s květinami. Voněly nezvykle jasně. Podívala jsem se na svoji zraněnou nohu. Ani pod všemi těmi obvazy a sádrou nebyla vidět.

"Hm, takže jsem se asi nezbláznila." Poznamenala jsem, když jsem si vzpomněla na incident z lesa. Zadívala jsem se na dveře a zaslechla kroky a útržky rozhovoru.
"Nevím, jak Vám mám poděkovat. Co bych si počala, kdybych ztratila i ji." Rozeznala jsem hlas své matky.
"Nemáte proč mi děkovat. Byla to jen náhoda, že jsem jí našel." Ozval se vedle ní mnohem hlubší hlas.

Nepřipadalo mi divné, že je slyším velmi zřetelně, jako by stály vedle mě. Otevřely se dveře, v nich stála moje mamka a chlap přes třicet let s šedivými vlasy a černým pruhem uprostřed nich.
"Hm, tak k jeho kadeřníkovi bych na melíry nikdy nešla." Pomyslela jsem si ihned.
"Jessiko, už si vzhůru. No sláva." Hned zakřičela mamka a běžela mne obejmout.
"Jo…Mě se jen tak nezbavíš." Usmála jsem se na ni a zvědavě pohlédla na muže, který ji doprovázel.
"Tohle je James Molay. Tenhle člověk ti zachránil život. Našel tě v lese a přivezl do nemocnice." Představila mi ho a s obdivem na něj pohlédla.
"Opravdu? Tak to Vám vděčím za život." Nutila jsem se k úsměvu. Ten chlap se mi něčím protivil a jeho účes všemu dodával jenom korunu. Má mamka však zastávala opačný názor.
James se na mě usmál. "Byla by škoda takové odvážné dívky, která se NIČEHO nebojí."
Přimhouřila jsem oči. V tu ránu jsem věděla, kdo to je i proč má tak divný pach. Zaútočil na mě on. On je vlkodlak! Divila jsem se, že mi to nedošlo hned při útoku, ale pak jsem si uvědomila další skutečnost. Proč se mi tak zbystřily smysly, proč mám neobvyklé chutě, proč toužím něco roztrhat…

Ve čtrnácti letech jsem se stala vlkodlakem.
Ani ne za pár měsíců byla svatba. Mamka se cítila po dlouhé době šťastná. Však nevěděla, co jsem já ani její nový manžel James. Zjistila to až, když jsme se přestěhovali do jeho domu. Říkal, že už tam má rodinu, že se na nás strašně těší. Opak byl pravdou. Mamku jako člověka nikdy nepřijali. Ve velkém domě, připomínající zámek se cítila jako vězeň, já jako nový člen jejich klanu jsem se začlenila jako dcera Jamese. Dostalo se mi tedy nějakého uznání, hlavně si mě všímali dva synové mého otčíma. Cítila jsem, že mě neberou jako sestru. Vždy jsem se měla před nimi na pozoru.

Učili mě, jak být vlkodlakem. Jak používat nadlické schopnosti, způsoby lovu a mnohé další. Starý vlkodlak, kterému říkali Šedivec, mě učil o historii, kterou sám prožil. Ráda jsem poslouchala jeho vyprávění, hlavně o Druhé světové válce a divila se spousty věcem.
Mamka po pár měsících zjistila pravdu a nemohla se s ní smířit. Nechtěla se ani stát vlkodlakem, upřímně řečeno James ji ani moc nepřesvědčoval. Docházelo mi, že si ji vzal jen kvůli mně. Dívala jsem se, jak každým dnem bledne. Netrvalo to ani půl roku, kdy jsem znovu vytáhla černé šaty, ale už jsem to zvládla lépe. Nová rodina mi trochu pomohla. Ale pak začal James organizovat můj život. Chtěl vědět, kam chodím, jaké mám přátele a pak mě přestal posílat do školy. Prý chtěl zabránit míchání se s podřadnými osobami, nejraději lidem prostě říkal odpad nebo jídlo.

Vyvrcholilo to tím, když zjistil, že už jsem schopná rodit děti. Nechal bojovat "mé bratry" o první noc se mnou. Když ke mně vítězný bratr přišel a zamkl za sebou dveře, nechápala jsem. Ani se mi neuráčil vysvětlit, co tu dělá nebo snad se mě zeptat jestli TO chci. Takový luxus pro mě? Pche…Samozřejmě jsem se nenechala a on uraženě odešel. S pár šrámy po celém těle.

Druhý den mě James zbil. Brečela jsem ve svém pokoji a říkala si, že tohle už nedovolím. Stačil jeden telefonát a měla jsem kam jít. James, hlava rodu Bad grey wolfs, se ani neuráčil zjišťovat, jestli nemám nějaké jiné příbuzné. Sbalila jsem se a utekla, rozhodnutá, že už se nikdy nevrátím.

V čem je jejich krása?

3. července 2011 v 8:36
Zajímalo by mě, v čem spočívá jejich až téměř nadpřirozená krása. Proč jim muži podléhají, a ony ač jsou sebechudší, tak vypadají úchvatně? Nemusíte je vidět v krásných šatech, ani v značkovém oblečení, a přitom jsou stále jak panenky krásné!
Jak to dělají je ale zřejmé. Všichni to víme, ale všichni jsme moc pohodlní na to, abychom je napodobovali. Víme, že to souvisí s jejich životním stylem, tak si to projistotu všechno schrneme. jaký je jejich životní styl?

1. Všichni víme, co se jí nejen v Japonsku, ale v celé Asii. Jsou to hlavně ryby, tofu, rýže a soja. K tomu jsou japonky neuvěřitelnými konzumenty zeleniny, bylin a nějakého toho ovoce. Hlavním pravidlem pro ně je, že jídlomusí vypadat krásně a barevně a musí ho být jen malá porce. No, a příprava takového jídla chce přeci jen nějaký ten čas, že.

2. Pitný režim. Učí se jej dodržovat už děti ve školách. Voda je prostě základ hmoty! Nesmí se
ale zapomínat na zelený čaj, který nejen že hydratuje, ale také očisťuje.

3. A očistné kůry jsou právě dalším bodem. Pro japonce je zdraví, vyrovnanost a
pohoda těla, ale i duše nesmírně důležitá. Provádějí různá klidová a dechová cvičení. Dodržují očistné kůry a pijí speciální směsi čaje.

4. Jistě, všichni známe ty nádherné idealogické obrázky, ne kterých cvičí skupina lidí v
parku. A co když vám řeknu, že to tak vážně je?. Pohyb je jeden z nejdůležitějších faktorů krásy. Díky němu, vyčistíte hlavu, prokrvíte celé tělo, zpevníte pokožku, odbouráte nějaké to kilo. Při pohybu na sluníčku se můžete i opálit, zvětšíte kapacitu svých plic, snížíte chutě. V neposlední ředě, se můžete seznámit s novými lidmi, a vytvořit si nové koníčky, či dokonce zdravé závislosti.

5. Neustále se omílá, že japonky bez ochraného krému nevijdou na slunce, a podívejte se, jak se jim to vyplácí. A protože jejsou všichni bohatí, tak jsou ve veliké oblibě domácí pleťové masky z mléka, tvarohu, ovoce mehu, oříšků či vajec. Hojně si dělají i peelingy z řas a soli (samozřejmě né té kuchyňské), masky na vlasy, třeba z octu nebo vaječného bílku. A na suché paty a jizvy mají také řešení: sádlo, ale to neni k jídlu, sádlo prostě nekonzumují, to je tu k takovýmto účelům.

6. Kráse se musí pomoct. Nerovnosti řeší šetrným, a dokonalým makeupem, nádhernými očními víčky, umělýma řasama. Velice oblíbený je i nail art. Jsou ve zdobení nechtů neskutečne zručné. A pak jsou tu ty vlasy! Tak za ty může samozřejmě i geny, ale stálá péče má větší podíl.


Účesy které ohromí

3. července 2011 v 8:15 | Lus |  Krása a móda
Taky jste si všimli, že všechny dívky a ženy nosí dlouhé vlasy vyžehlené, rozpuštěné, nebo maximálně ve vysokém culíku, nebo uhlazeném drdolu? Ano, je to nejjednoduší, to chápu, zabere to málo času a neni k tomu potřeba žádná fantazie, ale cokdyby vám někdo dodal nápad?

Tento drdol jsem zkoušela, a přesto že jsem čekala značný neúspěch, tak slavil veliký úspěch!


Moc se mi líbí i tento copánek zapletený jako pomlázka. neni na něm nic složitého, a vipadá velice zajímavě.


Tak a tady ještě něco letního. Samozřejmě jsem taky zkoušela a výsledek byl velice dobrý.


Tady nám autorka videa ukazuje, jak upravit rychle vlasy na několik způsobů se stejným základem.


A nakonec něco trochu slavnostnějšího. Účes je krásný i bez té čelenky!

Tak nebuďme stereotipní. Zajímavým účesem si zvedneme sebevědomí a upoutáme na sebe pozornost. Třeba si nás všimne někdo zajímavý. Ale hlavně budeme vypadat, že máme nějakou úroveň!
Loučí se s Vámi vaše Lus.

Ve vlčí kůži I. - příběh začíná

2. července 2011 v 16:27 | Miharu Mikosan |  Příběhy

Ve vlčí kůži

Proč jsem utekla ani nevím sama. Prostě mě nebavilo rýpání a tyranie mého otčíma, nebo pohledy mých takzvaných bratrů. Jen jsem věděla, že musím pryč. Vzala jsem si do tašky jen pár věcí a nasedla na vlak. Mohla jsem jít pěšky, ale rozhodla jsem se, že tu sílu už nepoužiji. Nemohla jsem riskovat. Všichni z mého klanu by mě mohli bez problému stopovat. Rozhodla jsem se sice pro nejpomalejší způsob, ale za to nejbezpečnější. Přesedání z vlaku na autobus mi přišlo jako dost dobrý nápad, jak zamést moji pachovou stopu.

A tak jsem se ocitla před malým městem s jedinou zastávkou. Okolí bylo pokryto lesy. Dřív by mi to vyhovovalo.
"Velké loviště." Nemohla jsem setřást tu myšlenku. Měla jsem vždy ráda lov a vždy ho mít ráda budu. Urovnala jsem si tašku přes rameno a hledala dům, který jsem si pamatovala z dětských let. Nechtěla jsem si připustit, že tenhle život už není můj, že už jsem někdo jiný, než ta malá culíkatá holčička, co běhala u babičky na zahradě.

Dům jsem našla lehčeji, než jsem očekávala. Pachy se mi vrývaly do paměti jako rydlo do dřeva. Na prahu jsem zaváhala. Přeci jenom jsem si svým rozhodnutím vrátit se ke starému životu nebyla jistá. Ostýchavě jsem zaklepala na domovní dveře starého, léty prověřeného domu, s velkými okenicemi a hnědým nátěrem. Na druhém konci se rozléhala zahrada s velkým kaštanem, ze kterého jsem už mnohokrát spadla. Vždy mě lákaly věci, které byly zakázané. Na to jsem jednou doplatila. Mnohdy jsem si říkala, že velmi krutě.

Svým nadlickým sluchem jsem uslyšela rozvážné kroky a přerývavý dech. Babička s bílými vlasy stáhlými v pevný drdol mi otevřela s úsměvem dveře.
"Jessiko! Tak si přeci jenom přijela." Uvítala mě vřele moje šedesátiletá babička v květované zástěře. Hned pokynula dál a vedla mě do již připraveného pokoje pro hosty.

Zařízení domu většinou pocházelo z doby z osmdesátých let, ale mělo své kouzlo. Páchlo to tam sice trochu starobou a její kočkou, ale dalo se to snést. Dovedla mne do pokoje v podkroví. Nijaký luxus, ale dalo se. Jen, když jsem byla pryč.
"Za chvíli bude večeře. Doufám, že máš hlad?"
"Jako vlk." Přitakala jsem. Tohle přirovnání ke mně docela sedělo.
"Tak se tu zatím zabydli, pak tě zavolám." Usmála se na mě babička Nana a odešla.

Až mě překvapilo, jak je ke mně milá. Neviděla mě deset let. Taky se divila, když jsem jí zavolala s pláčem a prosila, jestli u ní mohu pár dní zůstat. Naštěstí se neptala, co se stalo mezi mnou a mým otčímem. Po smrti táty to měla i ona těžké. A když se máma znovu provdala a posléze umřela, chtěla si mě vzít k sobě. Jenže já už byla někdo jiný. Doplatila jsem na svoji zvědavost.

Nepropásněte .... prázdniny!!

2. července 2011 v 0:12 | Lus |  Duše
Prázdniny
Konečně jsme se dočkali. Vytoužené a tolik očekávané prázdniny jsou tady. Také jste si naplánovali, co všechno uděláte, na co se podíváte, ale teď jsi vůbec nejste jistí jestli to zvlídnete? Tak bacha na to! Když si dáváme nezplnitelné cíle, nahráváme na smeč depresím z toho, že nezvládáme, a otevíráme dveře strasu. Proto bychom si měli dávat reálné cíle.

Rozhodli jste se, že přes prázdniny zlepšíte svou postavu, ztretíte nějaké to kilo a vymodelujete si svaly? Jen do toho, ale přiznejme si, že 20 kilo nezhubneme, i kdybychom nejedli vůbec a kulturisti z nás také nebudou. Za pouhé dva měsíce nemůžeme změnit úplně vše, tak si dejme alespoň reální cíle a dodržme je! Slibme si, že zhubneme 5-6 kilogramů, takže dejme tomu těch 6 centimetrů. Posílíme ruce a alespoň trochu vycvičíme ten rosol na rukách, na stehnech a bříšku. To už je reálné, ne?

Zařekli jste se, že si najdete druhou polovičku? To je taky zbytečný stres. Spíše si řekněme, že se seznámíme s novými lidmi, a co my víme, třeba budem i něco víc než jen známí od vedle. A přátele se přece vždycky hodí, ne?

Slíbili jste si, že se podíváte na učivo předmětu, které vám nejde, že se naučíte anglicky a vytřete profesorovi zrak? Naplánovali jste si, že se naučíte nový jazyk? Tak to také neni rozumné. Doteď se z tebe matematik nestal, a za tak krátkou dobu taky nebude, ale... kdo řekl, že nikdy nebude? jestli to chceš udělat, tak si vypočítej pál příkládků, to nebude na škodu. Máš povinou četbu? Tak hurá na ní!!

,, Budu pracovat celé prázdniny a vydělám 20 000 kč." Jo, a prázdniny budeš mít kdy? Prázdniny jsou od toho, aby jsi ze sebe schodil školní stres, a to přepínáním se neuděláš. Dle mého názoru je rozumné jeden měsíc pracovat a druhý odpočívat. Nemysli si také, že ti práce spadne do klína. Musíš hledat. To znamená obvolávat, obcházet a obmejlovávat všechny možná místa, ať je to třeba sebevíc nepříjemné a tobě to přijde trapné.

Takže když si to zopakujeme, tak by sis neměl stanovovat nereálné cíle, a to kvůli tobě, ale i kvůli okolí, on ti totiž nikdo nepoděkuje, když budeš ze stresu protivný. Takže, HURÁ NA PRÁZDNINY!
Vaše redaktorka Lus.